Název

Nedělní podvečer (20-21.5.2017)

Popis

Je nedělní odpoledne a krajina se vyprazdňuje. Lufťáci nasedají do aut a odjiždějí domů, cyklisti navlečení do barevných prezervativů sviští pryč, turisti a trempové se stahují k nádražím a míří do měst. Venku už nepotkáte ani nohu, místní zalévají zahrádky a usedají k televizím, hospody se vylidní nebo dokonce zavřou, protože není koho obsluhovat. Všechno se zpomaluje a na krajinu se konečně snáší klid a mír, jaký snad byl chvíli v neděli ráno, než naskočily motory prvních sekaček a cirkulí. Vítr se ztiší, zase je slyšet zpívat ptáky, stíny se prodlouží, jak se sluníčko pomalu sklání nad polem a barví všechno tím zvláštním nedělním světlem. A já sedím u posledního malého piva před poslední hospodou, která ještě nezavřela, u jednoho nádraží, ze kterého za chvíli taky odjedu rozvrzaným motorákem, koukám přes to pivo do sluníčka, poslouchám řeči od vedlejšího stolu a říkám si, jestli by nešlo zůstat v tom místě a v tom okamžiku, protáhnout neděli jak nejdál to půjde, koukat, jak Slunce zapadá a ještě dvacet minut potom barví oblohu barvami, o kterých plno lidí ani neví, že existují. Jít ovocným sadem, ve kterém utichá bzučení včel, k řece s hladkou hladinou, na břehu najít staré ohniště po rybářích, rozdělat si docela malý ohníček a koukat do plamenů, dokud mě nepřemůže spaní, ustlat si rovnou na břehu v trávě, ráno se probrat do oparu, ještě než ho paprsky slunce rozpustí, vstát a jít po louce rosou, po proudu podél řeky, cestou, kterou chodil Ota Pavel, až do úplného pondělí.

Kategorie a štítky

Nastavení